Symfonický Sting ukázal, že symfoniky nepotrebuje...

Pódium ve stylu Bauhausu, pohybující se svetelné panely, londýnský Royal Philharmonic Orchestra. Bombastická podívaná. Když ale hlavní hrdina celého cirkusu Sting (58) zazpíval poslední prídavek a capella, bylo jasné, že by se bez toho všeho hladce obešel.

Predstava, že je na pódiu O2 Areny sám, jen s mikrofonem a treba akustickou kytarou, je mnohem svudnejší než do detailu dotažená megashow turné k albu 'Symphonicities'.

Podobný pocit jsem mel naposledy z ''rozluckového'' turné Leonarda Cohena. Jeho doprovodná kapela se z celého srdce snažila obalit každou vterinu koncertu nepropustnou cukrkandlovou krustou, když ale Cohen zapel sám, najednou to nijak nevadilo. Bylo jasné, že má co ríci; a že sílu své autorské a zpevácké osobnosti protlací i ružovým peklem. Jen jsem mel pocit, že ta kapela mu byla dána za trest, aby s ní snad bojoval… Na Stingove vystoupení me napadlo totéž.

Samozrejme se nabízí otázka, proc autor a zpevák Stingova formátu potrebuje dodat svým písním orchestrální aranžmá. Patrne za tím nebude nic jiného než touha po ''velkém zvuku a velkém show'' - odveká chut utvrdit se v tom, že i pop music muže aspirovat na titul vysoké umení.

Pop music samozrejme mnohokrát ukázala, že muže. Nikdy to ale nebylo díky tomu, že nosí cizí perí a halí se do kabátu vážnosti, navíc spíchnutého tak, že pozornejšímu pozorovateli dojde, že krejcí obcas neví kudy kam a kterému ze dvou pánu vzít míru.

Stingovo album, na kterém najdeme základ repertoáru aktuálního turné, tedy tucet slavných císel v orchestrálních aranžmá, se jmenuje 'Symphonicities' - patrne proto, že na nich hraje symfonický orchestr. S formou symfonie nemají, podobne jako všechny možné desky typu Symphonic Beatles, Symphonic Queen, Symphonic Pink Floyd, spolecného zhola nic.

Jde o obycejné písnicky, které kdysi byly hity a tak je treba je pri aranžování pro orchestr príliš nepošramotit a neubrat jim na broukacím potenciálu. Podtrženo secteno: zbytecná práce námezdních (i když tentokrát opravdu slavných) varhanu baueru toužících sáhnout si na trochu té slávy.

Mnohem horší je, že autori a (v prípade Stinga) zadavatelé podobných úprav ignorují jeden z nejduležitejších aspektu ne-vážné (zábavné) hudby: mnohem více než skladatelská neotrelost se v popu a rocku cení poutavý zvuk, autenticita a prožitek. Sting v Police ukázal, s jak úspornými prostredky mohou jazzmani uspet na scéne nové vlny, zmínený Cohen, jehož vrcholné album 'I'm Your Man' zní, jako by ho na samohrajku natocili Eva s Vaškem, svým projevem polidští všechen kýc a jalovost; kotlíkárské mumlání a mecivá harmonika Boba Dylana nevadí, protože cítíme, že ten clovek má co ríct.

Pridáte-li orchestr, všechno tohle kouzlo je v háji. Orchestr se neumí spontánne odvázat, pritom a hraje cosi, co mu není vlastní. Všichni tápou na stejné lodi, jejíž konstrukce rozhodne neslibuje bezpecné doplutí.

Sting, který na svých studiových albech využívá úspornou, ale o to suverénnejší hru vetšinou jazzových es, se na koncertech pojistil. Pred symfoniky stála i doprovodná kapela: kytarista, basista, dva bubeníci a puvabná zpevacka. Když si orchestr - treba ve 'When We Dance' - dal nekolikataktovou pauzu, znela tahle kapela sama a byla kouzelne krehká. Být na pódiu jen s peticí doprovodných hudebníku ale hvezde celého programu asi nepripadalo sdostatek atraktivní, i když jsem si jist, že diváku by dorazil stejný pocet. Prišli by jen o nekolik povedených sól trubky, klarinetu, houslí a violoncella.

Výprava Roberta Molnara byla podle programu inspirována Bauhausem. Prosvetlený sokl, na kterém stál orchestr a trojice pohybujících se svetelných a projekcních panelu nad hlavami úcinkujích, prinejmenším ukazovaly, že v jednoduchosti je síla a pusobily jakýmsi predválecne avantgardním dojmem - když na nich zrovna nebežel nenápaditý videoart ''deseti inspirativních umelcu, které jsme oslovili''.

Zcela príznacne se v techto kulisách pohyboval orchestr: jeho synchronizované výskoky a mexické vlny, jakož i nasládlá hra a obcasné latinské rytmy ze všeho nejvíc pripomínaly promenádní telesa v besídkách lázenských letovisek. Což vlastne jaksi patrí k veci; zábavní jazzové orchestry a výtvarná avantgarda jsou soucasníky, kterí vedle sebe žili ve spokojené symbióze.

Orchestrální úpravy písní, které na koncertu zaznely, se z velké cásti nesly v duchu decentního podbarvování; dramaticteji orchestr zasáhl jen nekolikrát, nejcasteji v podobe sól. Nejhorší šrámy utržila 'Every Breath You Take': libé smycce v úvodu, rytmus nastupující až po první sloce, vpravde ''symfonické'' vyvrcholení… Prijít s horší šmírou už by zavánelo genialitou.

Russians, pri nichž se scéna nezapomnela zbarvit rude, se dockali vpravde temného a dramatického aranžmá, které ale jaksi nekorespondovalo s krehkou melodií Stingova zpevu. Nejzábavnejším ''prerodem'' prošla písen 'Moon Over Bourbon Street' - plíživá orchestrace, vizuální i zvukové odkazy ke klasickým nemým hororum, Stingovo žánrove naprosto nezbytné sólo na theremin, oblíbenou hracku k vytvárení filmového napetí.

Zbývající dva tucty císel se zkrátka skvele poslouchaly. Orchestr je nezkazil ani nepozvedl k výšinám. Proste cosi hrál a Sting zpívající tak suverénne jako na deskách pred ním s kapelou po bocích ukazoval své mistrovství. Obe jednotky si vzájemne nevadily.

Domnívám se, že líp podobná kombinace dopadnout ani nemuže.

© Aktuálne by Petr Ferenc